Založit webové stránky nebo eShop
 

Rarášci a Tamtamy

Hudební pohádky

 

O Muzikantské zemi

 

    Byla jednou jedna země, kde se pořád hrálo a zpívalo a všichni tam byli šťastní. Žily tam všechny možné hudební nástroje, které mohou existovat – housličky, basy, klavíry, flétny, klarinety, bubínky, činelky, kytary, harmoniky tahací i foukací, harfy, xylofony, dudy, ale i exotické nástroje jako africké bubny, australská didgeridoo, americké saxofony, francouzské bombardy. Zpívali a tancovali tam také skřítci a víly. Proto si zemi pojmenovali Muzikantská.

    Docela si všichni rozuměli, i když jich bylo tolik. Dokázali se spolu vždycky domluvit a ani se přitom nepotřebovali hádat. Každý totiž hrál a zpíval, jak neljlépe dovedl, a věděl o tom druhém, že se snaží o to samé. Mezi sebou si věřili a měli se rádi a v tom byla jejich společná síla.

    Vždy ráno, když přišlo Slunce na návštěvu, aby přineslo světlo a teplo potřebné k životu na celý den, slyšelo nádhernou písničku, pokaždé jinou, ale pokaždé povedenou. Tak si vždycky všichni v Muzikantské zemi se Sluncem vyměnili dárky – světlo a teplo za krásnou písničku a naopak.

 

    Jednoho dne ale zůstala ráno tma a Slunce nikde.

Co budeme dělat?“ řekly smutně housle.

Slunce tu už mělo dávno být.“ povzdychla si harfa.

Bez Slunce zemřeme,“ začala nabírat harmonika.

A tak se společně domluvili, že vyšlou šikovného skřítka Mišpulu, aby se po Slunci podíval. Jediný Mišpula totiž uměl použít ještě zásoby energie z minulých dnů, takže si mohl posvítit na Cestu svýma očima a pustit se za Sluncem.

 

    Zatímco Mišpula hledal Slunce, v Muzikantské zemi se začaly dít podivné věci. Všem začala být zima, nikdo neviděl na krok a jako by oslepli. Když dudy zakoply o pařez a natloukly si, začaly brečet. Když saxofon spadnul do medvědího brlohu, znervózněl. Když foukací harmonika sklouzla do studánky, začala se hrozně vztekat. Když housle narazily na kámen, začaly hlasitě vrzat a dostaly strach. A tak se každému něco nezvyklého přihodilo.

    A když se chtěli všichni domluvit na nějaké společné skladbě, ne a ne se dohodnout – po pravdě řečeno, zkoušeli to, ale znělo to tuze falešně, studeně a nehezky. A tak zima byla pořád studenější a tma černější. Pravda, našli se i stateční, kteří hlásali: „Nepropadejte panice!“ Ale moc dlouho jim to nevydrželo. A nastaly zmatky - jedni se hádali, druzí dostali strach, někteří ostatní okřikovali, jiní druhé poučovali, někdo se nad jiné povyšoval, že jedině on je ten, který ví, co je právě teď správné, jiný začal druhé pomlouvat, že nic neumí...

    Zkrátka, co si budeme povídat, všichni si umíme představit, jak zle asi celá situace vypadala. Se Sluncem odešla z Muzikantské země i vzájemná láska a důvěra.

 

    Skřítek Mišpula zatím běžel po Cestě za Sluncem a překonával různé překážky. Nevěděl, kam ho Cesta dovede, ale přesto moc věřil, že se k němu přece jen dostane. Věděl, že zásobami energie na svícení očima na Cestu musí šetřit. Věřil pořád. Bez ustání měl před sebou vidinu Slunce a přitom pořád myslel na své kamarády z Muzikantské země. Když už neměl sílu, ustlal si na mechu v lese a usnul jako by ho do vody hodili.

    Zdál se mu sen – přišla k němu Sluneční víla a říká: „Naděje je s tebou, Slunce máš na dosah, jen to nesmíš vzdát.“ Víla podala Mišpulovi Sluneční paprsek smotaný do klubíčka a pokračuje:

Jdi za paprskem, on tě povede. Slunce je ukryto v údolí mezi nevyššími horami, drží ho tam mrak Bouřlivák – vytvořili ho a vymysleli lidé, ve kterých zvítězila nedůvěra, nenávist, povýšenectví, strach a hlavně zaslepenost. Oni zatím neví, že by mohli být šťastní, kdyby nechali Slunce svítit, protože nikdy nepoznali pravou lásku. A tak radši vymysleli mraka Bouřliváka, aby Slunce zajal. Ale ty, Mišpulo, máš srdce na svém místě a hlavně věříš, že Slunce tu bude vždycky. Ty ho dokážeš vysvobodit.“

Sluneční víla se na Mišpulu usmála.

Ale jak to uvšechvšudy udělat?“ zamyslel se skřítek.

Vždyť ty už si poradíš. Všechno je jednoduché, když se chce, “ řekla bezstarostně víla a rozplynula se skřítkovi před očima.

    Tedy to byl pro Mišpulu tak živý sen, že se z něj úplně probudil. A hned se rozhodl, že musí okamžitě vyrazit a Sluneční vílu ze snu poslechnout. To, co říkala, se mu totiž nesmírně zamlouvalo. Jen to klubíčko Slunečního paprsku neměl. A nebo...že by...všiml se, že mu v kapsičce u kabátku něco zablikalo. Byl v úžasu – z kapsičky se rozvinul kousek paprsku z klubíčka od Sluneční víly.

Nerozumím tomu, ale nemusím rozumět všemu,“ poznamenal a vydal se co nejrychleji na další Cestu za Sluncem.

    Cesta ubíhala, klubíčko se kutálelo a skřítek běžel za ním. Věděl, že sice nikdy není pozdě, ale na druhé straně každá minuta zachráněného života je dobrá a počítá se.

    Asi tak o pár hodin později se před Mišpulou objevil přenádherný obraz. Stál totiž pod vrcholkem skalnaté hory, nad níž do tvaru polokoule zářilo světlo na všechny strany. Bylo tak silné, že Mišpulu přitahovalo jak magnet. Jeho tušení se tryskem přibližovalo skutečnosti. Nožičky ho k vrcholku nesly úplně samy, byl lehký jak pírko. Byla to poloviční záře Slunce a čím víc se k němu skřítek přibližoval, tím lépe se rýsoval i obrys mraku Bouřliváka, který nad Sluncem svou silou a mocí utvořenou z myšlenek zaslepených lidí visel a držel Slunce ve svém područí.

    Konečně stál Mišpula na vrcholu hory a hleděl mraku Bouřlivákovi zpříma do očí. Jak to říkala Sluneční víla? Že už si nějak poradím? Skřítek byl maličký a mrak obrovský. Ale Mišpulovo odhodlání bylo právě tak obrovské – věřil totiž po celou dobu, že Slunce najde a přitom myslel na své kamarády z Muzikantské země.

Co tu pohledáváš, skřete?“ ušklíbl se povýšeně Bouřlivák.

Přišel jsem pustit Slunce na svobodu. Aby všem zase svítilo." řekl statečně Mišpula a nepřestával se dívat Bouřlivákovi do zakalených očí.

Jak jsi směšný!“ pochechtával se mrak hromským hlasem.

Najednou jakoby Mišpulovi projela spásná myšlenka jeho maličkou hlavou. Jak to říkala víla? Všechno je jednoduché, když se chce. Vtom jakoby se nechumelilo prohodil:

Ty stejně neexistuješ, jsi jen výmysl slabých a nevědomých lidí.“

Vtom se mrak strašlivě zašklebil, začal prskat, plivat, řvát, sršet blesky, hromy... a rozplývat se skřítkovi před očima, až se rozplynul a vypařil úplně.

    Slunce se na Mišpulu usmálo, pohladilo ho, objalo a podalo mu ruku. Nemuselo říkat nic, protože vše bylo tak jasné. Mišpula byl ještě šťastnější než kdy jindy.

 

    Jejich Muzikantská země byla zachráněna!

 

    A nejen ta – i zaslepení lidé, kteří před tím nevěděli nic o šťastném žití, náhle procitli a už nikdy se nesnažili ze strachu, nedůvěry a nevědomosti vymýšlet ukrutné mocné vládce...

 

    Všichni v Muzikantské zemi jako by se probudili ze zlého sna. Moc tmy a zimy byla prolomena. Všechny nástroje, skřítci a víly mohli opět hrát a zpívat krásné písničky! Přestali mít strach, přestali se hádat, pomlouvat, vztekat se a hrát falešně. Zase se měli rádi. Oslavovali Slunce a všechno dobré, co se znovu díky odvážnému a šikovnému skřítkovi Mišpulovi vrátilo zpět.

 

Autor: Eva Šustrová, 24.10 2010

 

 

O šikovné notě Adélce

    Byla jedna silueta. Silueta noty Adélky. Silueta je takový obrys nebo stín. Takže jí bylo jen půl, protože ta druhá světlá polovina jí chyběla. A proč jí chyběla, to už ani sama nevěděla. Ale snad ji ztratila kdysi už brzy po narození. Tak tedy silueta noty Adélky žila a pokoušela se chodit po světě - po chodníku, po ledě, po laně...

    Když už takhle chodila dlouhý čas, jednoho dne došla zchvácená Adélka různými cestami, zkušenostmi, myšlenkovými pochody a výpočty k závěru:

    "Musím chodit jen a výhradně po notových linkách utkaných z pavoučích vláken nebo ze slunečních paprsků."

    Že je to nemožné? Ale kdepak!

      Předtím to nebylo možné - chodník byl moc tvrdý a úzký a chodila po něm spousta lidí, kteří neuměli ustoupit a vráželi do sebe, takže si často ubližovali, upadli a přišli k úrazu. Led byl moc tenký a lidi, kteří se na něm potkávali, většinou neuměli bruslit ohleduplně, takže jak se strkali, led praskl a někteří občas vletěli přímo do ledové vody. Lano bylo dost nestabilní, takže jak to asi mohlo dopadnout, když po něm chtělo jít víc občas zmatených lidí? Samosebou popadali jak mouchy.   

    Ale teď - notové linky z pavoučích vláken byly pevné, protože pavouk si dokáže vyrobit stokrát silnější "půdu pod nohama", než všechny továrny dohromady. I notové linky ze slunečních paprsků byly silné, protože sluneční energie je silnější než síla všech lidí na zeměkouli. A zlý a poťouchlý člověk má velký strach ze silné pozitivní energie, takže do těchto vlídných a přenádherných končin ani nepáchne.

    To byl objev! Od té doby šikovná nota Adélka chodila výhradně po notových linkách z těchto báječných materiálů. A proto také od té doby krásně zářila. Už nebyla jen stínem, ale byla i světlem. Byla už krásně celá.

 

Autor: Eva Š., 12.9.2012

   

 

TOPlist