Založit webové stránky nebo eShop
 

Rarášci a Tamtamy

Příhody

To nemůže být náhoda...

    Asi tak před 8 lety jsme začali jezdit s dětským sborem na soustředění do Chlumeckého mlýna. A jak to vlastně začalo?

    To bylo tak. Mí hudební kamarádi, se kterými jsem kdysi hrála v kapele a jejichž životní láskou je i vedení přeštického skauta, často onehdá vyprávěli různé příhody z jakéhosi mlýna, kam prý se skauty jezdí.

    Netrvalo dlouho a jednoho dne se řeklo, že na tenhle mlýn zkrátka pojedeme s kapelou hrát. Tak dobrá, proč ne... Byla to romantika se vším všudy, to se musí nechat, i když pro mě to byl docela blízký výjev z dětství, na který se nezapomíná: polní cesta, lesy, louky, samota, potok, starý mlýn,  ticho... Takový obraz mám jaksi vrytý do paměti, odmala jsem s rodiči jezdívala na podobný mlýn a trávila tam i celé prázdniny. Inu, s kapelou jsme tedy hráli celý večer, u baru čepovala pivo jedna nenápadná černooká paní a večer uběhl příjemně.

    Pak jsem na delší čas tak nějak mlýn vypustila z hlavy, ale někde vzadu vzpomínka zůstala zasutá. Tenhle zážitek se přihodil mezi tím, co mi Maruška Nováková předala vedení chlumčanského sboru, se kterým jsem začala jezdit  na soustředění na chatu Marie do Alžbětína, a do toho jsem také pár let strávila na mateřské.

    Ovšem stalo se, že jsme najednou neměli kam jezdit, chata Marie se uzavřela a vyvstala otázka Co teď? To byl ten pravý čas, kdy na řadu přišla druhá inspirace od starých hudebních kamarádů z přeštického skauta (jen pro zajímavost - těch samých, se kterými jsme o pár let později měli se sborem společný koncert v chlumčanském kulturáku). Proč to nezkusit v Chlumeckém mlýně?

    Slovo dalo slovo a z nenápadné černooké paní, která čepovala tenkrát v mlýně pivo, se od té doby vyklubala naše báječná kamarádka Maruška ze mlejna. Děti i maminky sem jezdí moc rády, častokrát se jim nechce ani odjíždět a naše písničky sem patří jak pr... na hr... A pro mě to je, jako bych se vracela domů, protože tohle místo mimo civilizaci je mi taky hodně blízko...  A to rozhodně nemůže být náhoda smiley

22.9. 2013

 

Jak jsme zažili soustředění se vší parádou

Chvála maminkám

    Je pátek, prší. Šinu si to co nejrychleji svým prskoletem po polní cestě ke mlejnu a co nevidím – postavičky v pláštěnkách zjeví se přede mnou jak fatamorgána... A opravdu, jsou to naše sborová zlatíčka se dvěma správnými dušemi, co patří nej maminkám Vlaďce Skálové a Lence Blažkové.

   Totiž to bylo tak. Po nečekaných zdravotních peripetiích v rodině mi nezbývalo nic jiného, než dorazit na soustředění o půl dne déle. Vše bylo už dva měsíce naplánované, tak přece nebudu rušit něco, na co se většina sborových broučků dlouho těšila. Nehledě na to, že už jim to slibuji dost dlouho. Ovšem v posledním roce se parta z dobré poloviny poněkud obměnila, jak už to ve sborových tělesech při základních školách bývá – noví malí přícházejí a starší velcí odcházejí. Naštěstí tu jsou Lenka s Vlaďkou, které si vše berou na povel, jak v ukázkovém filmu. Jejich obě děti jsou benjamínci ve velkém sboru, a tak s námi letos jedou poprvé. Já to tušila – asi to tak mělo být, musel někdy přijít ten den D, kdy proběhne soustředění, jak má být. Jak se totiž ukázalo, obě maminky byly od samého začátku soustředění k nezaplacení. Od rána bylo stále co dělat. Děti byly od školy na místo přepraveny minibusem bez problémů, vezl je pan starosta, kterému se na mlýně líbilo tak, že by tam prý nejradši zůstal. Po ubytování se děti dobře zabavily zpíváním i hraním.

Společná večeře

   K večeru se objeví ve dveřích i náš klavírista a zároveň člen keltské kapely Lukáš, který přiváží potřebné hudební propriety, a hrozně se diví, že tam ostatní z kapely ještě nejsou. Po půlhodinové zajížďce doráží k mlýnu i očekávaná naše keltská skupina s Libuškou Telešnukovou ze ZUŠ Dobřany. Pan řidič prý trochu bloudil – pomocí GPS - jak to tak bývá - a tím se drobné zpoždění vysvětluje.

   Konečně se všichni scházíme u společné večeře ve společenské místnosti, je slyšet praskající dřevo v krbu. Pochutnáváme si na palačinkách plněných dle libosti, paní Maruška je prostě výborná kuchařka...a jak se dozvídáme, tak i hospodářka, mlynářka, masérka, léčitelka, ale hlavně člověk s hlubokýma očima.

V domě straší duch :-)

   Povídačky, povídačky. Že ve mlejně kdysi strašilo? To už je dnes jen pohádka. A o takových strašidýlkách existuje už jen ta písnička Jaroslava Ježka, kterou nějaký čas se sborem trénujeme. Ale paní mlynářka Maruška s panem mlynářem Toníčkem stejně o tom ví své :)

Exurze po hospodářství

   Paní Maruška nás vezme na kratší exurzi po hospodářství, těšíme se z blízkosti statných koní s lesklou hřívou i obřích psích mazlů a prolézáme starou mlýnici se všemi historickými zařízeními, které ještě i dnes fungují. Máme pocit, jako by původní obyvatelé mlýna, kteří tu žili kdysi dávno, jsou stále svou energií vloženou do stavby mezi námi. Přestože jsme na samotě, vůbec nám nepřipadá, že by nám něco chybělo - jsou tu všude okolo lesy, louky, potok... 

Chvála dětem

    Děti jsou moc šikovné – naučí se spoustu nových písniček, na mlýně jim jdou tak nějak samy, navíc si většina dětí vzala s sebou hudební nástroje, na které se učí v hudební škole – flétny, kytary, klávesy, k tomu přidáme xylofon a rytmické nástroje a máme skoro celý orchestr. Samozřejmě, že všechno nejde hned, ale to je jako v životě se vším – chce to trpělivost, zapálené srdce, trénink i trochu legrace. Děti si to ani neuvědomí, ale dělají tady velké pokroky. Stále se všichni něčemu učíme a navzájem obohacujeme. Zkoušky jsou několikrát za den a střídají se s přestávkami vyhrazenými zábavě či procházkám. Několik skladeb cvičíme i s keltskou skupinou, což děti ještě více rozproudí. Kelti pak mají vedle toho své samostatné nácviky.

Uteklo to...

...je to tak, ale jsme rádi aspoň za ty tři dny společného zpívání i zábavy. Není nad tvořivou práci v kuse. Lépe jsme se poznali, děti mají nové zážitky a poznaly zase jiný kraj. Jen teď už někteří ví, že je někdy potřeba se trochu víc přizpůsobit partě a co to znamená táhnout za jeden provaz.

  Jako vždy jsme na mlýně měli ve zvyku, ani tentokrát neuděláme výjimku a před závěrečným obědem zpíváme a hrajeme jak dětský sbor, tak kelská skupina paní Marušce jako poděkování za všechno, jak se o nás dobře starala. A to je asi nejhezčí část posledního dne soustředění.

  Tak zase brzy na viděnou, těšíme se na další společný pobyt...

30.5. 2010

Jak Míše na zkoušce vypadl zub a jiné mininehody

   To takhle zrovínka nedávno zpíváme na zkoušce jak o život, snažíme se dodržet to, co jsme se naučili na soustředění, všechno klape, když vtom Míša ztuhne a odkládá flétnu. "Paní učitelko, já nemůžu hrát...," povídá po chvíli Míša, když se vzpamatuje. Teď jsem ztuhla pro změnu zase já - minulou zkoušku totiž potřebovala ošetřit Lenka, které začala téct krev z nosu a nechtělo se jí přestat. Ale to nic, pořád lepší, než když Ondra onehdá na Štědrý den na svátečním koncertě v kapličce omdlel, ve vydýchaném prostředí a plný očekávání večera. Tenkrát jsme ho ještě zachytili včas a vše dopadlo dobře. 

   Ale k Míše - "Copak, Míšo?" ptám se. Něco říká, ale nějak jí tentokrát nerozumím, že by mi nesloužíly uši? "Co se stalo, Míšo?" ptám se znovu, přitom očima sklouznu tam, kam se dívá Míša a teď už i všichni ostatní. Na klíně jí leží noty, flétna a ještě něco... že by žvýkačka? "Mně vypad' žub," říká o trochu naléhavěji a hlasitěji, snažíc se o co nejsrozumitelnější výslovnost, která bohužel po této nehodě není úplně stoprocentní. Ano, je to zub a všichni se ho snaží zraky z dálky prozkoumat, nejlíp ho můžou zkouknout nejbližší sousedé, Evina, obě Lenky a Pepa. Ale Míša je v pohodě, směje se a prý ji to ani nebolí. A tak se všichni smějeme s Míšou, taková exkluzivní historka se nám ještě nikdy nepřihodila. Jak chtěla prý začít hrát v mezihře na flétnu a dala zobec do pusy, dotkla se tak zubu a ten šel ven úplně sám.  Míša odklusala provést hygienické opatření a pak s klidem v srdci zpívala a později i hrála jak o život dál...

25.10. 2010

 

 

 

Hudební a jazyková (Púova) expudice

    Motto: Lidé jsou různé. Někdo rád mluví, jiný radši respekt a někdo nejradši hraje a zpívá...

    Podmotto: Proti narození a smrti není léku - v mezidobí zachovej radost. (Santayana)

  

    Tak jako hrdina z knihy A. Milneho medvídek Pú chodívá na výpravy se svými kamarády z podivuhodného Stokorcového lesa, tak i nám se podařila na poslední chvíli taková expudice (neboli expedice) - ne však na Severní tyčnu (tedy točnu), ale na Chlumecký mlýn.

    Kdyby se Pú chystal vydat s námi, jistě by se nejdřív dlouze zamyslel a pak by složil nějakou Púovu písničku, protože ty má moc rád. Ale ještě radši má med, takže bychom ho pak stejně nakonec našli někde v lesíku u mlýna, kam by se pěkně posadil, otevřel velkou sklenici s medem, nacpal by si bříško a všechno by sladce zaspal.

    A až bychom Púovi všechno o naší výpravě vyprávěli, nevěřil by, jaké poklady přinesla naše lidská improvizace: 

Po náhlém uvolnění termínu na mlýně domluvit společně sborové soustředění, které klapne do detailu.

Během pár dní vybrat vánoční repertoár a v tranzu rozepsat partitury do hlasů a nástrojů.

Napěchovat do hasičského minibusku a dvou autíček co nejvíce dětí a nástrojů.

Ject téměř ve stejné sehrané sestavě jako minule.

Nastartovat vánoční program písní, které dětem sednou jak zadek na hrnec.

Dokola procvičovat hudební know-how do úplného vyčerpání.

Skloubit pěvecký nácvik s neřízenou zábavou dětí.

Nebýt úča za každou cenu a místo zbytečného machrování děti hlavně povzbuzovat a chválit.

Žít a nechat žít, zpívat a hrát.

Pohodu za každého počasí.

Stihnout mnoho mlýnských neformálních porad během tří dnů.

Lépe se vzájemně seznámit se slovníky všech zúčastněných nebo jen tak jazzově lelkovat – obojí je bezvadné, neb bohatá a výrazná mluva je stejně osvobozující pro jednoho jako prosté mlčení pro druhého.

To vše pro potěchu nás všech, s nadšením, bez nároku na cokoliv a  nebýt za to bit :)

 

    Co je na životě fascinující, to jsou souvislosti. Tak třeba na mlýně nejednomu člověku dojde, že muzika a řeč mají skvělého společného jmenovatele - ticho. Je to paradoxní, ale pomlka je někdy fakt důležitější než samotná melodie. Stejně tak ticho je někdy zatraceně důležitější než slova. Jak praví klasik: "Méně je více".

     Na druhé straně takový jazykový rozbor slovní výbavy kohokoliv je dosti speciální záležitost, téměř na sepsání knihy. Nejkrásnější slova tvoří Maruška ze mlejna - ale to už by si opravdu zasloužilo samostatnou kapitolu...

 

    Tohle soustředění se zkrátka opět vyvedlo.

 

18.10. 2010

 

TOPlist